Ke zneužívání spotřebitelova práva odstoupit od smlouvy bez udání důvodu

zneužívání práva odstoupit od smlouvyVzhledem k tomu, že v praxi bohužel nejsou případy, kdy spotřebitelé např. před dovolenou zakoupí v e-shopu drahý fotoaparát a po dovolené jej zase vrátí, dovolávajíc se přitom svého práva odstoupit od smlouvy bez uvedení důvodu (§ 1829 odst. 1 ve spojení s § 1818 OZ), nikterak ojedinělé, zamýšlím se nad tím, zdali lze takovéto jednání považovat za právem aprobované či nikoliv.[1]

Tento článek zaměřuje pozornost na samotné zneužívání práva odstoupit od smlouvy bez uvedení důvodu ze strany spotřebitelů v prostředí e-commerce, a proto bude obecný výklad k tzv. spotřebitelskému odstoupení od smlouvy omezen na nezbytné minimum.

Význam a účel výše uvedeného spotřebitelského práva na odstoupení od smlouvy bez uvedení důvodu osvětluje (bez přímé právní závaznosti) bod č. 37 odůvodnění směrnice č. 2011/83/EU o právech spotřebitelů následovně:

„Jelikož v případě prodeje na dálku nemá spotřebitel možnost zboží před uzavřením smlouvy vidět, měl by mít právo odstoupit od smlouvy. Spotřebiteli by ze stejného důvodu mělo být povoleno otestovat a prohlédnout si zboží, které koupil, v míře nutné k obeznámení se s povahou, vlastnostmi a funkčností zboží.“

Právo odstoupit od smlouvy má tedy vyvážit nevýhodu vyplývající pro spotřebitele ze smlouvy uzavřené na dálku tím, že mu poskytuje přiměřenou dobu na rozmyšlenou, během níž má možnost nabyté zboží přezkoumat a vyzkoušet.[2] Ve světle těchto cílů je nutno příslušná ustanovení (viz dále) vykládat.

Lhůta pro odstoupení od smlouvy uzavřené na dálku bez udání důvodu činí 14 dní, přičemž se jedná o lhůtu procesní (proto bude lhůta zachována i v případě, že bude poslední den lhůty odstoupení od smlouvy podnikateli pouze odesláno). Počátek běhu lhůty k odstoupení v případě e-shopů je pak stanoven obvykle na den převzetí zboží spotřebitelem (§ 1829 odst. 1 písm. a) OZ). V uvedené 14-denní lhůtě však musí spotřebitel podnikateli pouze odeslat oznámení o odstoupení od smlouvy, a nikoliv mu rovněž i zakoupené zboží vrátit. Samotné zboží musí být podnikateli vráceno (náklady na vrácení zboží nese spotřebitel, avšak pouze pokud o tom byl podnikatelem upozorněn v souladu s § 1832 odst. 3 OZ) nejpozději do 14 dnů od odstoupení od smlouvy (konkrétně až od okamžiku, kdy bylo odstoupení od smlouvy podnikateli doručeno a není-li doručeno v zákonné 14-denní lhůtě, tak od jeho odeslání podnikateli). Spotřebitel tak de facto může mít zboží bezplatně ve své dispozici až po dobu 4 týdnů.

Jak bylo uvedeno výše, účelem odstoupení od smlouvy ze strany spotřebitele je, aby měl možnost si zakoupené zboží prakticky vyzkoušet, tedy je i rozbalit a uvést do provozu.[3] Mališ a Otevřel uvádějí[4], že „Podnikatel nemůže po spotřebiteli požadovat, aby zboží vrátil zcela nepoužité, a ještě k tomu v nepoškozeném originálním obalu. Naopak předpokladem vyzkoušení je porušení obalu (často lze zboží rozbalit pouze za předpokladu roztržení jednorázového obalu), u elektroniky například vložení baterií nebo paměťového média a vyzkoušení základních funkcí.“. Důležité je, že podle ust. § 1833 OZ odpovídá spotřebitel podnikateli pouze za snížení hodnoty zboží, které vzniklo v důsledku nakládání s ním jinak, než je to nutné s ohledem na jeho povahu a vlastnosti. Zboží lze tedy v uvedených lhůtách (tj. až po dobu 4 týdnů) standardně používat, aniž by byl spotřebitel odpovědným za snížení hodnoty užívaného zboží. Např. s fotoaparátem lze pořizovat fotografie, oblečení lze nosit, z tiskárny lze běžně tisknout apod. Takováto formulace občanského zákoníku je nejen kontroverzní či až nespravedlivá, ale dokonce přesahuje požadavky evropského práva. Podle čl. 14 odst. 2 podkladové směrnice[5] totiž spotřebitel odpovídá za snížení hodnoty v důsledku nakládání se zbožím „jiným způsobem, než jaký je nutný k tomu, aby se obeznámil s povahou, vlastnostmi a funkčností boží“. Formulace podkladové směrnici pak odpovídá jejímu účelu a smyslu, kterým je možnost spotřebitele si zboží při koupi prohlédnout a vyzkoušet si na místě jeho základní funkce. Naopak formulace v českém právu je s tímto účelem a smyslem v rozporu. Když Gierke kritizoval chybějící „kapku sociálního oleje” v BGB (viz Die soziale Aufgabe des Privatrechts, 1889, str. 10, 18, 20 a násl), tak českého zákonodárce lze v této souvislosti kritizovat naopak za to, že toho oleje přilil o kapku více, než bylo vhodné. Použijeme-li příklad s oblečením, podle českého práva platí, že spotřebitel může oblečení zakoupené v e-shopu denodenně obvyklým způsobem používat po dobu až 4 týdnů, zatímco podle evropského práva jej může pouze vyzkoušet způsobem obdobným jako v případě nákupu v kamenné prodejně (tj. slovy podkladové směrnice způsobem nutným k tomu, aby se obeznámil s povahou, vlastnostmi a funkčností zboží). Je tedy zřejmé, že česká úprava svou nedomyšleností zneužívání práva na odstoupení od smlouvy ze strany spotřebitelů umožňuje. Nejvíce znepokojivý je však počet on-line kupujících, kteří práva odstoupit od smlouvy zneužívají – v článku Ärger mit Spaßbestellern, publikovaném v Süddeutsche Zeitung dne 21.11.2013 se uvádí číslo 30%.

Je pravidlem, že s běžným vyzkoušením zboží nemůže podnikatel spojit žádnou sankci.[6] Od toho je však třeba odlišit situace, kdy spotřebitel zakoupené zboží zcela zdarma užívá i bez skutečné vůle nabýt k němu vlastnické právo (např. zakoupení drahého fotoaparátu s úmyslem používat jej pouze na dovolené a po jejím skončení jej vrátit). Je takové jednání právem skutečně dovolené? Při aplikaci tradičních zásad občanského práva, jako je zákaz zneužití práva (abusus iuris; o nešťastném zakotvení přívlastku zjevné v ustanovení § 8 občanského zákoníku již bylo pojednáno v Hulmákově komentáři, proto se jím zde nebudu zabývat), zásada poctivosti a dobré víry (bona fides), resp. při aplikaci zásady, že, nikdo nemůže mít užitek ze zneužití práva, resp. z protiprávního činu, popř. z toho, že nejednal v dobré víře (nemo turpitudinem suam alegare potest) pak nutně docházíme k tomu, že mnohdy bude nejen ospravedlnitelné, ale z morálního hlediska i nutné, práva poskytnutá spotřebiteli (v tomto případě tedy pravidlo, že spotřebitel odpovídá podnikateli pouze za snížení hodnoty užívaného zboží nestandardním způsobem) omezit. Tento závěr nachází oporu i v případě omezení práv poskytnutých spotřebiteli unijním právem, a to v rozsudku SDEU ve věci Messner[7], ve kterém soud došel k závěru, že

„V důsledku toho účel směrnice 97/7[8] a zejména zákaz uvedený v čl. 6 odst. 1 druhé větě a v odst. 2 této směrnice[9] v zásadě nebrání tomu, aby právní úprava členského státu ukládala spotřebiteli povinnost zaplatit přiměřenou kompenzační náhradu, pokud tento používal zboží nabyté na základě smlouvy uzavřené na dálku způsobem, který je neslučitelný se zásadami občanského práva, jako jsou zásady dobré víry nebo bezdůvodného obohacení.”

Jak uvádí i citovaný rozsudek SDEU[10], bude vždy nezbytné individuálně posoudit, a to s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu, zdali bude omezení spotřebitelových práv možné. Pokud se podnikateli podaří prokázat, že spotřebitel zakoupené zboží užíval bez skutečné vůle nabýt k němu vlastnické právo, přiklání se autor tohoto článku k tomu, že by mělo být rozhodnuto ve světle uvedených tradičních zásad a pravidlo § 1833 občanského zákoníku v dané věci neaplikovat, resp. neposkytnout v tomto případě spotřebiteli právní ochranu. Formule zásady občanského práva jako ospravedlnění omezení práv poskytnutých unijním právem spotřebiteli se nechází i v dalších rozsudcích SDEU[11] a bylo o ní rovněž napsáno mnoho vědeckých prací[12]. Pouze pro doplnění lze poukázat na to, že Tichý dokonce uvažuje[13] i nad tím, zda je SDEU „připraven z této mlhavé formulace „všeobecné zásady“ vyvodit také pozitivní nároky, např. určitý druh celounijní odpovědnosti culpa in contrahendo“.

Je třeba si uvědomit, že práva spotřebitelů v případě závazků ze smluv uzavíraných distančním způsobem nejsou ověřená časem (v evropském právu se vyskytují pouhých 20 let) – na rozdíl od výše nastíněných zásad, které (i s ohledem na podstatnou romanistickou recepci práva) od nepaměti ovládají soukromé právo jako takové, tj. v prvé řadě občanské právo jako obecné soukromé právo.

Aby však mohlo být rozhodnuto ve prospěch těchto zásad, musí být podnikatel schopen zneužití práva ze strany spotřebitele prokázat. Není totiž rozhodné, jaké byly skutečné záměry spotřebitele, nýbrž co se podaří prokázat a doložit podnikateli. Rozhodující orgán proto bude pravděpodobně vycházet z tzv. testu kachny („Pokud vidím ptáka, který chodí jako kachna, plave jako kachna a kváká jako kachna, tak o tomto ptáku tvrdím, že je to kachna.“, J. W. Riley). V případě pochybností by měl být podle zákonodárce chráněn ten, kdo subjektivní právo má a dovolává se jej.[14] Tím vším je podnikatel staven do nelehké a téměř bezvýchodné situace.

Pokud by se právo (zejména soudní praxe) s výše uvedeným nedostatkem nevypořádalo, byl by k ochraně podnikatele před spotřebiteli, kteří zneužívají nástroje určené k jejich ochraně, nutný krok zákonodárce.

 

Dne 23. ledna 2017 napsal

Mgr. Štěpán Kmoch


[1] K tomu viz např. Petr KUČERA, Kateřina VOKURKOVÁ. E-shop není půjčovna. Pravidla pro vracení se zpřísní. Publikováno dne dne 26. 8. 2014. Dostupné on-line na: zpravy.aktualne.cz.

[2] Rozsudek SDEU ze dne 3.9.2009, sp. zn. C-489/09 ve věci Pia Messner v. Firma Stefan Krüger, marg. č. 20.

[3] JANSA, Lukáš, Petr OTEVŘEL, Jiří ČERMÁK, Petr MALIŠ, Petr HOSTAŠ, Michal MATĚJKA a Ján MATEJKA. Internetové právo. Brno: Computer Press, 2016. ISBN 978-80-251-4664-4. Str. 218.

[4] JANSA, Lukáš, Petr OTEVŘEL, Jiří ČERMÁK, Petr MALIŠ, Petr HOSTAŠ, Michal MATĚJKA a Ján MATEJKA. Internetové právo. Brno: Computer Press, 2016. ISBN 978-80-251-4664-4. Str. 218.

[5] Směrnice č. 2011/83/EU o právech spotřebitelů.

[6] Rozsudek SDEU ze dne 3.9.2009, sp. zn. C-489/09 ve věci Pia Messner v. Firma Stefan Krüger, marg. č. 24.

[7] Rozsudek SDEU ze dne 3.9.2009, sp. zn. C-489/09 ve věci Pia Messner v. Firma Stefan Krüger, marg. č. 26.

[8] Ke smyslu a účelu spotřebitelského práva odstoupit od smlouvy viz výše.

[9] Čl. 6 odst. 1 druhá věta zní:„Jedinou platbou, která může být po spotřebiteli požadována, jsou skutečně vynaložené náklady spojené s vrácením zboží.“. Čl. 6 odst 2 pak stanoví, že: „Uplatnil-li spotřebitel právo odstoupit od smlouvy podle tohoto článku, je dodavatel povinen bezúplatně vrátit částky zaplacené spotřebitelem. Jedinou platbou, jejíž zaplacení může být po spotřebiteli požadováno, jsou skutečně vynaložené náklady spojené s vrácením zboží. Vrácení zboží musí být uskutečněno co nejdříve, nejpozději však do 30 dnů“

[10] Srov. jeho marg. č. 28.

[11] Viz např. rozsudek SDEU ze dne 10.4.2008, sp.zn. C-412/06 ve věci Annelore Hamilton v Volksbank Filder, marg. č. 39-42 a rozsudek SDEU ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. C‑215/08 ve věci E. Friz GmbH proti Carstenu von der Heydenovi, marg. č. 44-45.

[12] Weatherill S., The principles of civil law as a basis for interpreting the legislative acquis, ERCL 2010; Hartkamp A.,The General Principles of EU Law and Private Law, RabelsZ 2011; Hesselink M., The general principles of civil law: Their nature, role and legitimacy, in Weatherill (ed.), The Involvement of EU Law on Private Law Relations, OUP, 2013.

[13] Tichý, L. Ochrana spotřebitele. Praha: Centrum právní komparatistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 2014. ISBN 978-80-87488-13-3. Str. 19.

[14] K tomu srov. důvodovou zprávu k ust. § 8 OZ.