[KONCEPT] Pravidla pro rekreační létání s drony v České republice – teorie, praxe a kritika současného přístupu

Pravidla pro létání s dronyS ohledem na zásadu neznalost zákona neomlouvá musí každý pilot dronu (tj. i ten amatérský) znát právní pravidla letového provozu, která na něj dopadají. Po nastudování příslušných právních předpisů odpovídám na otázku jak (popř. zda) může pilot se svým dronem legálně rekreačně létat na území České republiky.

Definice dronu a základní právní rámec

Podle českých právních předpisů je dron označován jako bezpilotní letadlo (UA, angl. unmaned aircraft), tj. letadlo určené k provozu bez pilota na palubě.

Definice bezpilotního letadla (dronu) není obsažena ani v zákoně o civilním letectví ani v jeho prováděcí vyhlášce, kterou se provádí zákon o civilním letectví, ale až v tzv. Pravidlech létání L 2 vydaných Ministerstvem dopravy (dále jen „Pravidla L 2“), konkrétně v jejich doplňku X. – bezpilotní systémy.

Pravidla L 2 jsou podzákonným právním předpisem, jejichž vydání v té nejobecnější míře předvídá čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky. Ustanovení § 102 zákona o civilním letectví pak zmocňuje konkrétně Ministerstvo dopravy České republiky k tomu, aby rozvedlo do bližších podrobností ta ustanovení zákona o civilním letectví, které jsou uvedena ve výčtu již zmíněného § 102 zákona o civilním letectví.

Na létání s dronem pak dopadá především Dodatek 4 a Doplněk X. Pravidel LP. Létání s drony se pak okrajově dotýkají i další právní předpisy, například zákon o ochraně přírody a krajiny (ten zakazuje létat s drony na území národních parků) či zákon o ochraně osobních údajů (z něho zase vyplývá povinnost anonymizace fyzických osob, které by z pořízených záznamů byly případně identifikovatelné). V případě udělování pokuty vstupuje do hry i zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.

 

Rekreační létání = bez nutnosti povolení k létání

Pro stanovení toho, jak přísná právní pravidla budou na pilota dronu dopadat, je třeba nejprve vymezit účel létání s dronem. Pokud bude pilot létat pro komerční účely, bude jednak potřebovat povolení k létání, druhak bude nucen plnit velice přísné bezpečnostní požadavky. O tom, jak povolení k létání získat, jsem již psal zde. Pokud však pilot létá pouze pro rekreační či sportovní účely, dopadá na něj při splnění dalších podmínek (např. maximální vzletová hmotnost dronu do 25, resp. 7 kg , viz dále) pouze právní regulace v menší míře.

Co konkrétně se ale za rekreační létání považuje?

Rekreační létání definuje již zákon o civilním letectví. V prováděcí vyhlášce ani v Pravidlech L 2 zpřesnění této definice není, proto si musíme vystačit s definicí v zákoně.

Rekreačním a sportovním létáním se potom rozumí užívání letadla (dronu) pro:

  • vlastní potřebu nebo potřebu jiných osob, vždy pouze za účelem rekreace, osobní dopravy nebo sportu,
  • které zároveň není uskutečňováno za účelem zisku.[1]

Nejčastěji půjde o létání pro vlastní potřebu za účelem rekreace či sportu, jehož účelem není dosáhnout zisk. Výklad rekreačního či sportovního létání v praxi zřejmě činit problémy nebude, nicméně podmínka absence snahy dosáhnout zisk již může být problematická.

Aby se dle výše uvedeného ustanovení jednalo o zisk, musí se dle mého názoru jednat o zisk (prospěch) ve vztahu k určité podnikatelské činnosti (např. postnutí fotografie z dronu na firemní instagramový profil). Za rekreační či sportovní činnost tak nemůže být považováno létání, které je spojené s podnikatelskou činností. Např. pořizování záznamů pro účely zvěřejnění na firemním profilu, létání s dronem z důvodu pouhého monitoringu v rámci podnikatelské činnosti či létání v rámci výkonu určité profese by jistě činností uskutečňovanou za účelem dosažení zisku byla. Důsledkem této činnosti sice nemusí být přímé získání peněžního zisku (činnost to může být konec konců i ztrátová), nicméně je evidentní, že získání peněžního zisku je v tomto případě motivem létání už jen z toho důvodu, že podnikání jako takové je činností, jejímž účelem je dosažení zisku (k tomu srov. § 420 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž doplňuji, že jednání za účelem dosažení zisku je i jednání, které sice zisku nedosahuje, ale je činěno s pouhým záměrem zisku dosáhnout).

O rekreační činnost nepůjde však ani v případě „jednorázového“ přímého zisku (ať už v penězích či v naturáliích) – např. ojedinělé pořízení fotografií na objednávku. V takovém případě se o podnikání jednat nebude (bude chybět podmínka soustavnosti), a přesto již takové létání bude vybočovat z rekreačního či sportovního létání. To se jeví jako příliš formalistické, ba až absurdní, a proto by bylo vhodné svázat činnost vykonávanou za účelem zisku s podmínkou soustavnosti.

Zákon rovněž nevyžaduje získání povolení k létání pro sportovní létání, přičemž sportovní létání však nesmí být uskutečňováno za účelem zisku (jinak již nepůjde o sportovní létání a k takové činnosti bude nutné získat povolení). Vzhledem k nárůstu popularity dronů nejsou soutěže v dronech (zvlášť těch ovládaných na bázi FPV) nijak ojedinělé a vítěz takové soutěže může získat nemalou výhru. Aby se však jednalo o létání za účelem zisku, muselo by se dle mého názoru jednat již o profesionální sportovní létání, nikoliv občasná účast na soutěžích.

Naopak je třeba odmítnout, aby byl za zisk považován i zisk v podobě všemožných forem společenského uznání nepodnikajících osob (např. lajky na soukromém profilu na Instagramu). V opačném případě by totiž pod rekreační létání bylo podřaditelné pouze takové létání, kterého se neúčastní žádná další osoba, resp. záznamy získané z takového létání by nesměly být nikomu ukázány a nikde zveřejněny. Takový důsledek se jeví jako krajně absurdní, neboť by v zásadě vylučovalo prakticky veškeré létání pro vlastní potěšení. Vlastní potěšení je přitom rekreační činnosti vlastní.  Výklad vedoucí k takovému závěru je proto nutné vyloučit jako nesprávný. Zveřejnění pořízených záznamů není tedy z tohoto hlediska problematické.

Obtížné bude posuzování létání s dronem youtubery/bloggery apod., kteří poté pořízené záznamy uveřejní na svém profilu. Tyto osoby totiž podnikateli často jsou, proto létání s dronem těmito osobami pro účely zveřejnění záznamů na sociálních médiích již za létání rekreační či sportovní považováno zřejmě nebude.

 

Do 25 kg vzletové hmotnosti bez povolení k létání

Vedle účelu létání je pro minimalizaci právních pravidel, které na pilota dronu dopadají, nutné létat s dronem se vzletovou hmotností max. do 25 kg, ideálně pak do 7 kg (viz další podkapitola).

Podle § 52 zákona o civilním letectví sice platí, že k létání s dronem nad územím České republiky je třeba povolení vydaného Úřadem pro civilní letectví, nicméně ustanovenín 16. ve spojení s tabulkou 1 doplňku X. Pravidel L 2 je upřesněno, že pilot povolení k létání bezpilotních letadel (dronů) o hmotnosti až do 25 kg nepotřebuje, je-li účel použití bezpilotního letadla rekreačně sportovní. Pokud by však byl dron používám za účelem výdělečné činnosti, pilot již povolení k létání potřebuje.

Na pilota však dopadají pravidla bezpečnosti létání, která jsou rozvedena v následujících podkapitolách.

 

Kde s dronem (ne)létat?

Nejdříve je třeba rozdělit vzdušný prostor do stanovených tříd, a to na:

  • Prostor třídy G (na většině území ČR jde o prostor do 300 m od zemského povrchu)
  • Prostor třídy E (nad prostorem třídy G)
  • Prostor třídy D (okolí řízených letišť)

S dronem lze létat v prostoru třídy G, tj. v prostoru do 300 m od zemského povrchu.  Doporučuje se však létat maximálně do výšky do 150 m nad terénem a tuto výšku překročit pouze výjimečně při perfektní viditelnosti, neboť ve vyšší výšce se již vyskytuje běžný letecký provoz. Při ohrožení leteckého provozu je samozřejmě pilot dronu plně odpovědný (i trestněprávně).

Existují i oblasti, kde je létání s dronem zakázáno úplně, a to:

  1. letiště a jejich okolí do horizontální vzdálenosti menší než 5,5 km
  2. prostory vyhrazené pro armádní lety
  3. prostory dočasně rezervované (LKR), a to v době kdy jsou aktivovány – do tohoto prostoru spadá např. celé centrum Prahy, proto je třeba si před létáním ověřit, zda není tento prostor aktivován
  4. zakázané prostory (např. prostory Pražského hradu, uvnitř zvláště chránených území, v okolí elektráren, chemických závodů, prostor nad dopravními stavbami či telekomunikačními sítěmi)

Ke zjištění toho, v jakém prostoru se nacházíte, doporučuji například mobilní aplikaci Maia nebo webové stránky http://aisview.rlp.cz/

V případě dronů do 7 kg je třeba dodržovat rovněž bezpečnou horizontální vzdálenost od ostatních osob, staveb a osídlených prostor. Touto bezpečnou vzdálenosti se rozumí horizontální vzdálenosti, u které nelze v případě nouzové situace vyloučit možnost ohrožení bezpečnosti létání ve vzdušném prostoru, osob a majetku na zemi a životního prostředí[2]). Definice „bezpečné vzdálenosti“ v doplňku X. Pravidel L 2 je velice přísná, nicméně alespoň coby neurčitý právní pojem umožňuje zohlednění konkrétních okolností daného případu. Nejprve jsem jásal, že Ministerstvo přistupovalo k regulaci rozumně alespoň v minimální míře. Úřad pro civilní letectví k tomu nicméně uvádí, že za bezpečnou vzdálenost považuje vzdálenost 10 m od ostatních osob při vzletu a přistání, 30 m od ostatních osob během letu a 50 m od hustě osídleného prostoru během letu. Bezpečná horizontální vzdálenost při letu by navíc dle Úřadu pro civilní letectví měla být minimálně dvakrát větší než je jeho aktuální výška letu nad zemským povrchem. Takový výklad je zcela absurdní – v prvé řadě není možné, aby se správní orgán coby vykonavatel veřejné správy pokoušel autoritativně vykládat právní pojmy – tato činnost náleží soudům, a ani ty nemohou vykládat právní normy obecně, ale až pouze ve vztahu ke konkrétnímu sporu (nejsme v anglosaském systému práva). Výklad neurčitých právních pojmů (vč. pojmu „bezpečná vzdálenost“) jsou až předmětem správního uvážení při zohlednění všech okolností daného případu (např. povětrnostní podmínky, kvalita dronu a jeho technický stav apod.), které navíc za určitých podmínek podléhá přezkumu soudnímu. Právní názor Úřadu pro civilní letectví je sice nezávazný (pokud by byl závazný, bylo by to v rozporu s ústavním principem dělby moci, jako jsem nastínil výše), nicméně je je třeba podotknout, že právě Úřad pro civilní letectví je orgánem, který sankce za případné porušení příslušných předpisů ukládá.

Častým omylem ve veřejně dostupných článcích a videích je tvrzení, že s dronem do 7 kg se nelze v průběhu vzletu/přistání přiblížit k jakékoliv další osobě na horizontální vzdálenost 50 m, dále že za letu se nelze přiblížit k jakékoliv osobě, prostředku nebo stavbě na horizontální vzdálenost menší než 100 m a k hustě osídlenému prostoru na horizontální vzdálenost menší než 150 m (pravidlo 50/100/150). Toto pravidlo 50 / 100 / 150 m platí pro drony, jejichž vzletová hmotnost dosahuje nejméně 7 kg.

V předchozích dvou odstavcích uvedené vyplývá přímo z tabulky č. 1 v doplňku x Pravidel L 2, na kterou odkazuje ust. 16 tohoto předpisu, a ve které je uvedeno, že minimální vzdálenost u dronů do 7 kg od ostatních osob, staveb a osídlených prostor má být „bezpečná“ (samotný pojem bezpečná je v doplňku X dále rozveden) a pravidla 50/100/150 je použito až v případě dronů o vzletové hmotnosti nejméně 7 kg.

S ohledem na vše uvedené o „bezpečné vzdálenosti“ proto nelze bohužel než doporučit, aby pilot v případě, že se svým dronem chce létat ve městě (např. v Praze na Petříně či na Letné), zažádal Úřac pro civilní letectví o povolení výjimky. Jak vidno, právní sítě, které byly na piloty dronů vrženy, jsou svazující. Nelze tak než doufat, že zákonodárce (resp. Ministerstvo dopravy České republiky) časem přehodnotí svůj názor, že dron je přístroj u kterého je extrémně velké riziko, že z oblohy spadne a někoho zraní a změní právní úpravu tak, aby byla alespoň zčásti rozumná.

Další bezpečnostní pravidla

Kromě velice konkrétního výškového limitu pro létání v podobě 300 m nad terénem a zákazu létání na vymezených místech bylo v předchozí podkapitole rovněž uvedené, že v případě dronů do 7 kg je třeba dodržovat i bezpečnou horizontální vzdálenost od ostatních osob, staveb a osídlených prostor.

Vedle uvedených je třeba dodržovat i další bezpečnostní pravidla (k těm lze přistupovat jako k check-listu):

  • let smí být prováděn jen takovým způsobem, aby nedošlo k ohrožení bezpečnosti létání ve vzdušném prostoru, osob a majetku na zemi a životního prostředí
  • dron musí být neustále v přímém dohledu pilota
  • pilot by měl zaznamenávat informace o letu do deníka letadla nebo rovnocenného dokumentu (v tom musí být tyto údaje: datum letu, jméno pilota, označení dronu, místa vzletu a přistání, dobu letu, druh letové činnosti a potenciální události související s bezpečnostní letu)
  • zákaz létání uvnitř oblaků
  • zákaz létání s dronem při současném pohybu pilota pomocí technických zařízení
  • u dronů se vzletovou hmotností menší než 0,91 kg je třeba před vzletem zhodnotit místní podmínky a nastavit tomu odpovídajícího charakter a dobu letu
  • drony se vzletovou hmotností větší než 0,91 kg musí být vybaveny vestavěným bezpečnostním systémem, který při poruše provede ukončení letu a rovněž musí mít „failsafe“ systém, který při selhání řídícího a kontrolního spoje provede ukončení letu

V doplňku X Pravidel L 2 se lze navíc setkat i s povinností vlastníka, resp. provozovatele dronu strpět kontrolu provozu a letové způsobilosti jeho dronu.[3]

Sankce za porušení uvedených povinností

Bude doplněno až budu mít čas a chuť. 🙂 Zatím viz zde.

 

Povinnosti dle dalších právních předpisů

K ochraně osobních údajů při létání s drony vydal Úřad pro ochranu osobních údajů nezávazný informační bulletin č. 3/2015, ve kterém nastiňuje svůj názor na aplikaci zákona o ochraně osobních údajů v případě dronů. Úřad pro ochranu osobních údajů ve svém informačním bulletinu zjednodušeně řečeno konstatuje, že pokud pilot dronu prostřednictvím kamery umístěné na dronu zaznamenává či monitoruje fyzické osoby, které jsou identifikovatelné, potřebuje k tomu buď jejich souhlas nebo musí prokázat využití některého jiného právního titulu (např. ochrana práv pilota dronu nebo jiných osob). Zaznamenávat či monitorovány by rovněž neměly být ryze soukromé prostory, ve kterém se fyické osoby pohybují nebo které obývají (zahrady, byty apod.), avšak dle mého názoru by v takovém případě nemohl udělit pokutu Úřad pro ochranu osobních údajů, ale dotčený jedinec by proti rušiteli musel podat soukromoprávní žalobu (přičemž jsem nedohledal, že by k tomu někdy v České republice došlo).

Law in action – bude doplněno.

 

Zhodnocení současné právní úpravy dronů v České republice a návrhy de lege ferenda

Současnou právní regulaci dronů v České republice lze bez nadsázky přirovnat k právní regulaci automobilů ve Velké Británii před 150 lety. Řidiči tyto stroje neuměli příliš ovládat, s ohledem na jejich ranost neexistovala vhodná infrastruktura ani benzinové pumpy. Navíc automobily způsobovaly řadu nehod. Reálné praktické využití prvotních automobilů bylo velmi omezené. Z těchto důvodů se před těmito 150 lety rozhodla Velká Británie automobily regulovat. Právní regulace spočívala v tzv. praporkovém zákoně, dle nějž byla posádka každého automobilu povinna mít jednu osobu, která šla před tímto automobilem pěšky a mávala červeným praporkem, aby byli ostatní dostatečně upozorněni na blížící se nebezpečí (viz obrázek vlevo).

Není divu, že se Velká Británie nestala velmocí automobilového průmyslu. Tou se stalo Německo, které zákon omezující inovace nemělo.

V podobné situaci se nyní bohužel nacházíme v Evropě. Názorně lze problém ilustrovat na výše uvedeném osvětlení právní regulace dronů, která ve svém důsledku zakazuje pilotům dronů létat vesměs na všech místeh, kde to může být zajímavé (města, městské parky, národní park Šumava apod.). Nicméně problém takto radikálního legislativního přístupu je daleko rozsáhlejší a netýká se pouze dronů, jak nastíním dále. Nepochybuji o tom, že cílem Pravidel L 2, resp. jejich dodatku X., bylo ochránit ostatní spoluobčany. Nepochybuji ani o legitimitě tohoto cíle. Nicméně to, jakým způsobem bylo k regulaci přistoupeno, je tristní. Namísto rozumné regulace došlo ve svém důsledku de facto plošnému zákazu létání s drony, a to až na výjimky, kdy po žádosti pilota udělí Úřad pro civilní letectví tomuto pilotovi zvláštní povolení. Na udělené povolení přitom není žádný právní nárok a pakliže bude úřad nečinný, pilot ani nemá žádný právní prostředek nápravy.

Dle mého názoru by bylo vhodnějším legislativním přístupem, kdyby drony zanedbatelných rozměrů a váhy byly z právní regulace zcela vyňaty. K létání s drony větších rozměrů (do určité váhy, např. max. do vzletové hmotnosti 7 kg) by pak bylo zapotřebí licence, podobně jako je tomu v případě současné licence pro komerční užití. Protože licence je udělana pouze pilotům, kteří osvědčí své letecké dovednosti, jakož i znalosti právních předpisů a bezpečnostní zásady, bylo by zajištěno, že s drony, u nichž teoreticky způsobení určité újmy hrozí, budou dostatečně proškoleni. Právní regulace by se poté zeštíhlila na to, co je nezbytně nutné (zákaz létání v blízkosti letišť či v nebezpečných oblastech, omezení výšky letu aby nehrozila srážka s civilními letadly apod.). Obecný korektiv v podobě dodržování “bezpečné vzdálenosti” od ostatních osob/věcí by zůstal (ikdyž v zásadě obdobnou povinnost dovodíme již z povinnosti prevence dle občanského zákoníku, nicméně se jedná o korektiv “pouze” práva soukromého), avšak nebyl by dále definován a rozhodně by se správní orgán nesměl ani pokoušet o jeho autoritativní výklad, čímž ostatně již nyní narušuje princip dělby moci. Pojem “bezpečná vzdálenost” by měl zůstat neurčitým právním pojmem, který bude definován až v konkrétním případě po pečlivém zvážení všech jedinečných okolností daného případu. Představme si situaci, kdy pilot vlastní dron DJI Mavic PRO, který váží 743 gramů, disponuje řadou bezpečnostních prvků vč. systému detekce překážek a failsafe systému a který se rozhodne pilotovat za bezvětrnostních podmínek. V takovém případě je riziko nějaké újmy zcela zanedbatelné, i kdyby pilot létal v parcích hustě obydlených měst. Přesto se Ministerstvo dopravy rozhodlo ve svém důsledku zakázat i létání s takovými drony za perfektních podmínek, a to i v městských parcích.

Přehnané regulační tendence se bohužel nevyskytují pouze v oblasti právní úpravy dronů, ale i v jiných oblastech. Jako příklad lze uvést současný “balíček” cca 10 právních předpisů, které připravuje Evropská unie v rámci regulace jednotného digitálního trhu. To už by ale bylo na samostatnou kapitolu.

 

Závěr

Závěrem snad jen jedna z mých oblíbených citací významného českého právníka přelomu 19. a 20. století, prof. Emila Svobody. Bohužel se jeví jako aktuální i za součanosti.

„Nad jiné významný je vývojový spor mezi svobodou osobní a společenskou vázaností. (…) Změna forem otroctví nestojí za práci. Chceme ven ze začarovaného kruhu. Zajatá veverka skáče v pohyblivém válci a snad myslí, že běží kupředu. Ale my chceme ven z válce: do lesa.

Starý Hobbes to jistě s lidmi nemyslil zle. Říkal jim: »Dejte se vést, vy hlupáčkové. Stát vám řekne, co je blaženství a vrazí vás tam sám, nepůjdete-li po dobrém. Ukáže vám, jak budete chodit, jak jíst, jak spát, jak myslit, aby zavládlo štěstí.« Takový vševládný stát (ať jakékoli formy) roztáhne po zemi svou právní síť. A člověk bude běhat jako zajíc sem a tam, aby našel v síti díru nebo větší oko, aby se dostal na místečko, kde by si oddechl (…) a zašeptal: »Zaplať pámbu, tady jsem sám, tady si zaskotačím.« A hle, už vrhají novou síť, spravují díry, zužují oka a poddaní (…) už neskáčou, jen lezou pod vzornou ochrannou sítí.

Nejlaskavější poručník se zhnusí, je-li jeho laskavost příliš dotěrná. Nevděčný svěřenec ho udeří pěstí, aby na chvíli byl svoboden, aby si třeba mohl odřít kůži, narazit bouli – z vlastního, svobodného rozhodnutí. Nevolnictví hromadí vzdor, ochuzuje, zotročuje život a budí nezkrotnou touhu po svobodném, odvážném, riskantním jednání na vlastní odpovědnost. (…) Otrocké duše si libují v poddanství a říkají: »Dobrý je pán, dává nám najíst, vodí nás na provaze, by se nám nic nestalo.« Ale svobodní duchové zvedají pěsti proti svému – dobrodinci.

(…) Vývoj může svazovat a dusit, ale má tisíce možností, aby uvolňoval sítě a vychovával lidi ke svobodě, k zmužilosti a síle. Pozorujte naše vlastní zákonodárství z toho hlediska a dávejte pozor, abychom na místě svobody netvořili – nové formy nevolnictví. Také organizace je dobrý služebník – ale strašný, strašnější, protože nezranitelný pán.“[4]

 

Štěpán Kmoch, dne 23. listopadu 2017

 

[1] § 77 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví

[2] Viz ustanovení 16. doplňku X Pravidel L 2

[3] Bod 5.3. doplňku X Pravidel L 2

[4] Svoboda, Emil: O vývoji v právu. In: Obrany a útoky, Al. Srdce, Praha 1926, str. 21 an.

  • Libor Zavadilik

    Díky za skvělý článek.
    Jen bych dodal, že podle mně jsou současná česká pravidla v rámci doplňku X. ještě jakž takž rozumná a mohlo to dopadnout mnohem hůř pro lidi co chtějí s malými drony létat jen rekreačně. (oblast komerčních letů s drony, jsem dopodrobna nestudoval, ale předpokládám, že se těmto subjektům náklady na zkoušky a povolení brzy vrátí).
    Co se ale týče rekreačního létání, tak pro příklad ignorantských nařízení nemusíme chodit daleko. Na Slovensku je let s běžným dronem vybaveným kamerou apriori považován za leteckou práci a tudíž podléhá potřebě mít veškerá povolení, poplatky, pojištění i zkoušky. Lze to obejít přelepením objektivu kamerky páskou (pokud nejde kamerka sundat jak to je u většiny moderních dronů), případně snad i vyjmutím záznamové karty (bez obrazového záznamu se o leteckou práci nejedná), to však celý hobby segment zcela zabíjí, neboť mimo potěšení ovládat samotnou multicoptéru tu jde právě o možnost následně shlédnout záznam takového “ptačího letu”, i když je proveden třeba i na nezajímavém místě kdesi na veřejné louce za městem.

  • Antonie Petrýdesová

    Dobrý večer, děkuji za krásný článek